Středověcí rytíři: 12 největších

Článek

Mark Cartwright
podle , přeloženo podle Matěj Váňa
zveřejněno na 19 June 2018
translations icon
K dispozici v dalších jazycích: Angličtina, Francouzština, Španělština, Portugalština

Rytíři středověké Evropy měli být nejlepšími bojovníky své doby, a co je ještě důležitější, očekávalo se od nich, že budou spravedlivý, galantní, atd. myšlenkově i svými skutky, jak dokládá rytířský kodex, kterým se (obvykle) řídili. Zde jsou příběhy 12 takových rytířů. Legendární postavy jsou možná založeny na historických rytířích a historičtí rytíři se všichni stali legendárními; taková je nezřetelná linie pravdy mezi skutečností a fikcí a potřebou lidstva vytvářet větší postavy než v minulosti, když udatnost a rytířství dosáhly svého vrcholu

Rytíři z legend

Svatý Jiří

Východo ortodoxní svatý Jiří se stal patronem všech rytířů, i když přísně vzato, nebyl sám středověkým rytířem, musí se v tomto seznamu objevit jako první. Tato legendární postava, založená na vojákovi římské armády, který byl pro své křesťanské přesvědčení umučen roku 303 n. l. v Lyddě (dnešní Lod, Izrael), se stala příkladem všech chrabrých rytířů ve středověku. V 8. století n. l. se legenda svatého Jiří dostala do Evropy a ve 12. století n. l. byl jeho příběh známý; Jak slavně vyjel na svém bílém koni Bayardovi do boje proti drakovi, který trápil libyjský lid, přičemž zabití tvora se stalo trvalou metaforou dobra proti zlu, křesťanů proti nevěřícím. Přitom Jiří zachránil princeznu obětovanou drakovi a její záchrana se stala symbolem ochrany nevinnosti.

Odstranění reklam

Advertisement

Saint George
Svatý Jiří
Nickolas Titkov (CC BY-SA)

Podle některých legend měl George mocný meč jménem Ascalon, vyrobený Kyklopem starovékého Řecka a zářící zbroj vyrobenou z libyjské oceli. Na konci 12. století se Richard I. (viz níže) rozhodl použít červený kříž na bílém pozadí praporu svatého Jiří na livrejích anglických vojáků. Příběh svatého Jiří dále propagovala c. 1260 Zlatá legenda od italského kronikáře Jacoba de Voragina. Svatým se tak stal a stále zůstává populární postavou v celé Evropě: vůbec první světský rytířský řád mu byl zasvěcen v Maďarsku v roce 1326. Je patronem mnoha zemí včetně Anglie, Řecka a Ruska a patron několika velkých měst, včetně Moskvy a Bejrútu

Sir Galahad

Legendy krále Artuše zachycené v několika literárních dílech z 12. a 15. století poskytly vzrušující příběhy vzorů pro všechny rytíře, kteří přišli poté, a několik rytířů kulatého stolu se mohlo na tento seznam dostat. Sir Lancelot byl skvělý rytíř, ale pokud je rytířství nezbytnou součástí rytířského stavu, jeho nevěra s Guinevere a zrada krále Artuše jej vylučují. Jeho syn Galahad je však často citován jako nejdokonalejší rytíř ze všech. Jeho rodokmen se údajně táhl zpět ke králi Davidovi z bible a jeho matkou byla Elaine, dcera Pella, zmrzačeného krále Rybáře a strážce svatého grálu (Kristův pohár při poslední večeři).

Odstranění reklam

Advertisement

Sir Galahad
Sir Galahad
Arthur Hughes (Public Domain)

Galahad jednoho dne dorazil do Camelotu a přesvědčil krále Artuše, že byl tím vyvoleným, který měl jako najít grál, a to tak, že se posadí do Nebezpečného Obléhání, kouzelné prázdné křesle kulatého stolu, o kterém se říkalo, že je smrtící pro všechny kromě toho, kdo by našel grál, a vytáhne legendární meč z kamene. Nyní se stal rytířem a zbraněmi sira Galahada byli údajně kopí, které probodlo Ježíše Krista při Ukřižování, a meč krále Davida. Jeho bílý štít byl označen křížem nakresleným krví Josefa z Arimatie (ten, který přinesl grál do Evropy). Sir Galahad byl, kromě brilantního duelisty, který porazil všechny vyzyvatele (kromě svého otce), pokorný, nevinný a čistý. Sir Galahad byl skutečně jediným rytířem, který byl považován jako hoden hledant a nalézt Grál, což je možná alegorie křesťanské cesty ke spáse. Sir Galahad konečně našel grál, nebo jej alespoň zahlédl, na zámku krále Rybáře, načež rytíř v některých verzích odešel do nebe, nebo se v jiných vydal na odyseu ve Svatých zemích, kde opět našel grál a tentokrát ho vzal s sebou do dalšího života.

Siegfried

Siegfried je legendární německý rytíř a princ, který se objevuje jako hrdina rytířského eposu ze začátku 13.st. Píseň o Nibulenzích. Jako fiktivní charakter má kořeny ve starším Germánském a Norském folklóru, mohl ale také být inspirován Franským rytířem ze 7.st. nebo dokonce Germánským vůdcem, který hrdinsky bojoval proti Římanům v 1.st.n.l. Jako Svatý Jiří, Siegfried se objevuje jako čistá a rytířská verze nějaké dřívější legendární figury, a jako Svatý Jiří, také úspešně porazil draka ohrožujícího okolí. Hrdina se vykoupe v krvi padlého draka a stane se nezranitelným na celém těle, kromě malé části zad, kde se mu přilepil list.

Odstranění reklam

Advertisement

Siegfried & Kriemhild
Siegfried a Kriemhilda
Julius Schnorr von Carolsfeld (Public Domain)

Největší výzvou německého rytíře ale bylo, aby vyhrál ruku Kriemhildy, burgundské (Nibeluzské) princezny. Po snu, který naznačoval, že každého budoucího manžela potká násilná smrt, se princezna rozhodla se nevdávat. Siegfriedovo bohatství, zabití draka ani výhra nad Dány a Sasy při bojování za Burgundskou armádu princeznu neuchvátilo. Mezitím se burgundský král, Gunther, zamiloval do nádherné královny Brunhildy, která by se provdala pouze za nápadníka, který by ji porazil v boji. Tak tedy král udělal obchod se Siegfriedem. Siegfried, po tom co by byl magicky zneviditelněn, by se utkal s královnou a král by si připsal zásluhu vítězství. Výměnou za to, by si Siegfried mohl vzít Kriemhildu. A tak se stalo, dokud se tyto dvě dámy jedna druhé neznelíbily, což vedlo Kriemhildu k tomu, aby Brunhildě řekla pravdu. Král zuřil a poté co jeden z členů jeho družiny, Hagen, Siegfrieda smrtelně zraní na lovu poté, co se dozví o jeho slabém místě. Hagen ale dostal co si zasloužil, když ho Kriemhilda popravila Siegfriedovým mečem.

Historičtí rytíři

Robert Guiscard - "rafinovaný"

Robert Guiscard (1015 n.l.-1085) byl normanský rytíř, jenž vedl od roku 1057 úspěšná tažení proti Byzantské a Arabské říši na vydobytí vlastního království v jižní Itálii a Sicílii. V roce 1059 Robertovi územní nároky schválil papež, což z něj učinilo vévodu Apulie, Kalábrie a Sicílie. Svou vládu nad Itálií ztvrdil, když v roce 1071 dobyl po 3 letém obléhání Bari, v roce 1072 Palermo a Salerno v roce 1076. Stále nespokojen, Robert roku 1081 dobyl Korfu a chvíli nato porazil byzantské vojsko vedené byzantským císařem Alexiem Komnenem (r. 1081- 1118) u Drače v Dalmácii. V roce 1087 n.l. Robert zvítězil nad mocnými spojenci Byzance, Benátčany. Vždy ambiciózní, normánský vévoda zemřel na cestě pro svou hlavní cenu, Konstantinopol, v roce 1085, ne v bitvě, ale na tyfus. Jeho přezdívka "rafinovaný" vychází z přibuzenství jeho přijmení se staro-francouzským slovem viscart, v překladu "chytrý jako liška". Italský spisovatel Dante Alighiery zahrnuje Sira Roberta jako jednoho z nejskvělejších rytířů ve své Božské komedii (r. 1310)

Robert Guiscard
Robert Guiscard
Merry-Joseph Blondel (Public Domain)

Rodrigo Díaz de Vívar - "Cid"

Rodrigo Díaz de Vívar (1043-1099), známější jako Cid z arabského assid, což znamená "pán", byl slavný španělský rytíř a generál, tak známý, že dokonce jeho meč měl jméno: Tizona. Poprvé se proslavil jako velitel armád kastilského krále Ferdinanda I. (úmrtí 1065), pozici, kterou získal v pouhých 22 letech. Po hádce se soupeřícím velitelem byl Cid poslán do exilu a začal sloužit maurskému králi al-Mu'tamanu (1081-85) v Zaragoze. Po dekáde vítězství jak nad soupeřícími Mauri i Španělskými králi si vysloužil další přezdívku, El Campeador ("Šampion")

Odstranění reklam

Advertisement

Rodrigo Diaz de Vivar - El Cid
Rodrigo Diaz de Vivar - Cid
Zarateman (Public Domain)

Po prozření, že by bylo výhodnější bojovat sám za sebe Cid roku 1090 n.l. dobyl Valencii. Teoreticky, stále sloužil španělskému králi Alfonsovi VI. (1077-1109), ale v praxi byl nyní sám vládcem. Tento skvělý generál zahynul v roce 1099, ale jeho tělo bylo promenováno před jeho armádou na odražení arabského útoku, tak jak mu to svatý Petr nařídil ve snu na smrtelné posteli. Tento trik vyšel a Valencie útok ustála, i když dočasně, protože později téhož roku konečně padla proti muslimským Almovaridům. Tělo velkého vojevůdce je pohřbeno v klášteře San Pedro el Viejo v Kastilsku. Cid nechyběl pouze jeho bojovníkům, ale dokonce i jeho koni jménem Bavieca, který, podle legendy, nikdy nechechal nikoho ho osedlat po smrti svého pána. Po jeho smrti Cidova legenda jenom rostla, hlavně díky epické básni z roku 1142 Cantar del Mio Cid (Píseň o Cidovi)

Sir Vilém Maréchal - Největší rytíř, který kdy žil

Sir Vilém Maréchal (1146-1219) byl vysoce oslavovaný anglický rytíř. Ve věku šesti let byl svým otcem dán jako rukojmí při obléhání rodinného hradu králem Štěpánem (1135- 1154). Naštěstí pro Viléma tohle dopadlo dobře, stal se z něho královský svěřenec a vydal se na cestu rytíře. Kromě úctyhodných bojových schopností, získal také láskyplnou přezdívku gaste-viande (žrout). Pasován na rytíře v roce 1166, Vilém získal jmění díky svým vítězstvím na rytířských turnajích, užívající si 16 letou neporaženost a více než 500 zajmutí.

William Marshal Fighting Baldwin Guisnes
Vilém Marechal v souboji s Baldwinem, hraběm z Guisnes
Mathew Paris (Public Domain)

1168 byl rokem Vilémova prvního velkého politického vzestupu, když ho Eleanora Akvitánská zaměstnala jako učitele boje pro svého syna Jindřicha Mladíka. Vílém sloužil anglickému králi Jindřichu II. (1154-1189) v letech 1188-9 v taženích proti francouzskému králi Filipu II. (1180-1223), který se stal spojencem králových vzbouřeneckých synů Johna a budoucího Richarda I. V jedné z bitev nebo následně po nich se Vilém potkal očí do očí a princ mu byl vydán na milost, ušetřil jej, zabil pouze jeho koně. V roce 1189 získal díky manželství Vilém titul vévody z Pembroku společně s hrady ve Walesu. Zatímco byl Richard I. na taženích Vilém byl členem regentské rady a byl mu přidělen titul Maršál Anglie. V roce 1215 se stal jedním z tvůrců a signatářů Velké listiny práv a svobod, dále se stal Protektorem království a regentem za krále Jindřicha III. (1216-1272) , který byl ještě dítě. V roce 1217 ve věku 70 let byl stále fit, bojoval a vyhrál bitvu u Lincolnu proti vzbouřeneckým anglickým šlechticům a budoucímu francouzskému králi Ludvíkovi VIII. (1223-1226). Vilém zemřel roku 1219. Posmrtně z něj byl udělán plnohodnotný rytíř řádu Templářů a jeho ostatky byly uchovány v kostele Temple Church v Londýně. Soudobý arcibiskup canterburský oprávněně popsal Viléma jako "největšího rytíře, který kdy žil".

Odstranění reklam

Advertisement

Richard I. - "Lví srdce"

Richard I. Lví srdce nebo také Caeur de Lion (1157 - 1199) byl král Anglie od roku 1189 do roku 1199. Richardovým prvním úspěchem bylo rozdrcení šlechtického povstání v Akvitánii a dále dobytí údajně nedobytného hradu Taillebourg v západní Francii. Po získání podpory dvou francouzských králů a náléhání jeho matky se Richard dvakrát vzbouřil proti svému otci anglickému králi Jiřímu II. (1154 - 1189), jelikož sňatky mezi královskými rody nezpůsobovaly nic jiného než hádky a hašteření. Tyto problémy byly vyřešeny když byl Richard oficiálně jmenován nástupcem po svém otci, jimž se i v roce 1189 stal.

Richard the Lionheart
Richard Lví srdce
Merry-Joseph Blondel (Public Domain)

Jako jeden z vůdců Třetí křížové výpravy (1189 - 1192) Richard dostal své odvážné přezdívce dobytím Messiny (1190) a Kypru (1191). Město Akkon ležící v Jeruzálemské království bylo obléháno 5 dlouhých měsíců, ale bylo dobyto už 5 týdnů po Richardově příjezdu. Jelikož měl v tuto dobu kurděje, "Lví srdce" se nechalo nosit na nosítkách svými muži, odkud mohl střílet ze své kuše. Ještě v září toho samého roku se mu podařilo Saladinovu (1174 - 1193) arabskou armádu u Arsufu. Nakonec se sice výprava vyčerpala a Jeruzalém zůstal v rukou Arabů, Richardovi se alespoň vyjednat bezpečné cestování křesťanských poutníků do Svaté země.

Král byl ztělesněním válečnického krále, ale v Anglii strávil pouze pět měsíců, hlavně kvůli zajetí římským císařem Jindřichem VI. (1190 - 1197) v roce 1192. Po vykoupení z dvouletého zajetí pokračoval v vyprazdňování státní pokladny válkou s francouzským králem Filipem II. o severní a střední Francii. Anglický král byl zabit šípem při obléhání hradu Châlus. Tři lvi na Richardové erbu byli od té součástí erbu britské královské rodiny.

Sir William Wallace

Sir William Wallace (1290-1305) byl skotský rytíř a národní hrdina, který bojoval za nezávislost své země od Anglie. Jeho první významný útok byl na Lanark ve Skotsku v roce 1297 Kde byl zabit anglický šerif – dle legendy pomsta za zneužívání Williamovy ženy Marion. Pokračovalo více nájezdů na Anglické posádky než se William a jeho muži stáhli do bezpečí Skotské vysočiny.

Sir William Wallace
Sir William Wallace
Kjetil Bjørnsrud (CC BY-SA)

Williamův největší triumf byla jeho porážka mnohem větší Anglické armády při bitvě o Stirling roku 1297. Za užití úzkého mostu blokujícího nepřátele bylo zabito přes 100 anglických rytířů. William byl poté pasován na rytíře (pravděpodobně) Robertem Brucem, budoucím skotským králem (1306-1329) a stal se "obráncem" skotské vlády. Sir William vedl nájezdy do severní Anglie ale obdržel těžké ztráty v bitvě s anglickou armádou složenou z kavalerie a lučištníků v bitvě o Falkirk roku 1298. Siru Williamovi se povedlo vyhnout uvěznění anglickým králem Edwardem I (1272-1307) až do roku 1305 n.l.. Poté jej štěstí však opustilo a byl zajat v Glasgow a byl odveden do Londýna. Zde jej čekal nejkrutější trest smrti, který anglický dvůr mohl udělit: smrt oběšením a následné rozčtvrcení.

Sir James Douglas - "Černý Douglas"

Sir James Douglas (1286 - 1330) byl skotský rytíř, kvůli tmavému zbarvení jeho pleti mu angličané přezdívali "Černý Douglas", zatímco, jak se dalo čekat, Skoté si svého hrdiny více cenily a přezdívali mu "Hodný Pán James". V roce 1307 se proslavil, když obsadil hrad Douglas, jež kdysi patřil jeho rodině, dokud jim nebyl odebrán anglicklým králem a předán loajálnímu šlechtici. Útočící na Květnou neděli, když byli v kostele, sťal hlavy jakýmkoli přeživším a nechal jejich těla spálit na obrovské hromadě. Tento útok začal být známý jako "Douglasova spíž". Očividně měl rád důležité kalendářní dny, jelikož obsadil hrad Roxburgh na Masopustní úterý v roce 1314, přitom opět překvapil obránce, tentokrát když zaútočil během hostiny den před začátkem Postní doby.

Sir James Douglas
Sir James Douglas
Kim Traynor (CC BY-SA)

Sir James, nyní rytíř, dovedl, společně s Robertem Brucem Skoty k slavnému vítězství nad Angličany u Bannockburnu v roce 1314. Následující léta James bez přestávky plenil sever Anglie, jeho nejslavnější se stal Robert Neville z Middlehamu v roce 1318 n.l., Skoty přezdíván "Páv severu". V roce 1327 se mu dokonce podařilo skoro zajmout anglického krále Edwarda III. (1327 - 1377) během jednoho ze svých běžných nájezdů. Vyhrál kolem 70 bitev. Zemřel v boji se saraceny v Andalusii v roce 1330 na cestě do Svaté země aby tam pohřbil srdce Roberta Bruce tak jak mu slíbil (srdce nakonec skončilo v Melroském klášteře ve Skotsku)

Bertrand du Guesclin - "orel Bretaňe"

Bertrand du Guesclin (1320-1380) byl francouzský rytíř a národní hrdina známý jako "orel Bretaňe". Chudého původu, Bertrand byl pasován na rytíře po úspěšném zastavané anglické nájezdnické družiny v Bretani v roce 1354. Po úspěších jako nezdolná obrana Rennes v roce 1357 a vítězství nad navarským králem Karlem II. v bitvě o Cocherel v roce 1364, což dovedlo navarského k vzdání se svého nároku na Burgundské vévodství, byl jmenován konstáblem Francie, pozice, kterou držel celých 10 let od r. 1370. Bertrand tak velel armádě své země během stoleté války s Anglií (1337-1453). Mezi Bertrandovy úspěchy patřilo znovudobytí Bretaně a velké části jihozápadní Francie, kde proslul účinným používáním partyzánské taktiky. Bretonec byl také úspěšný na turnajích, kterých se poprvé zúčastnil jako neznámý mladý rytíř a podle legendy vyhrál 12 klání na klus.

Robert Du Guesclin
Robert Du Guesclin
Emmanuel Fremiet (CC BY-SA)

V Bertrandově kariéře se však vyskytly dvě vážné překážky: dvakrát byl zajat Angličany. Poprvé ho zajal sir John Chandos po bitvě u Auray v roce 1364. Bertrand byl vykoupen, jak bylo pro tehdejší dobu typické, a v roce 1367 byl zajat znovu a vykoupen za ještě větší částku. Bertrand zemřel na úplavici těsně po úspěšném obléhání Châteauneuf-de-Randon v roce 1380. Velkému rytíři se dostalo cti mít hrobku v pařížské bazilice Saint-Denis po boku mnoha francouzských králů. Jeho bohatý život krátce po smrti připomněl slavný francouzský básník Cuvelier v knize Chronique de Bertrand du Guesclin.

Edward z Woodstocku - "Černý princ"

Eduard z Woodstocku (1330-1376) byl nejstarším synem anglického krále Eduarda III., od roku 1343 byl princem velšským a metlou francouzské šlechty. Eduard, známý jako "Černý princ" (od 16. století), si díky své neobvyklé černé zbroji a štítu (první brnění si pořídil v pouhých sedmi letech) brzy vydobyl rytířskou slávu, když v roce 1346 s přehledem bojoval v bitvě u Crécy. Ještě jako teenager pomohl svému otci vybojovat slavné vítězství nad výrazně přesilou francouzské armády. V průběhu stoleté války (1337-1453) přišly další úspěchy proti stejnému nepříteli, zejména v bitvě u Poitiers v roce 1356, kdy byl zajat sám francouzský král Jan II. Eduard si získal další uznání za rytířsky dobré zacházení se zajatým panovníkem a získal si pověst velkorysého rytíře, což je jedna z klíčových vlastností urozeného rytíře, tím, že rozdával zlato a tituly svým velitelům a také bohatě přispíval kostelům, například katedrále v Canterbury. Princovy vypalovací a loupeživé nájezdy (chevauchée) v severní Francii mu na popularitě v této zemi nijak nepřidaly, ale tato taktika byla v dobovém válečnictví zcela běžná.

Tomb of Edward the Black Prince
Hrobka Edwarda Černého prince
LBMO (CC BY-NC-ND)

V roce 1348 Eduard a jeho otec se stali zakládajícími členy Podvazkového řádu, exkluzivního rytířského klubu, který existuje dodnes. Vítězství přibývala a v roce 1367 se Eduardovi dokonce podařilo zajmout a prodat za obrovské výkupné jednoho ze svých soupeřů o titul největšího rytíře všech dob, Bertranda du Guesclina, po bitvě u Najery ve Španělsku. Když v roce 1376 zemřel na úplavici, národ truchlil a dějiny ztratily jednoho z největších mužů, který se měl stát králem. Dalším trvalým odkazem Černého prince je použití tří pštrosích per jako znaku, který je dodnes symbolem prince z Walesu.

Sir Henry Percy - "Hotspur"

Sir Henry Percy (1364 - 1403) byl nejznámějším členem severo-anglického šlechtického rodu Percyů. Sir Henry byl dalším rytířem, který byl úspěšný jak na turnajovém okruhu tak i na bojišti. V roce 1377 byl pasován na rytíře ve věku pouhých 13 let anglickým králem Edwardem III a rok nato pomohl svému otci znovu dobýt hrad Berwick z rukou Skotů. V roce 1380 byl na vojenském tažení v Irsku a v roce 1383 na křížové výpravě proti pohanským Litevcům v Prusku. O dva roky později byl zpět na skotské hranici a byl Richardem II. (1377 - 1399) jmenován ochráncem východního pochodu.

Sir Henry Hotspur Percy
Sir Henry
Edmund Evans (Public Domain)

Sir Henry byl v bitvě u Otterburnu ve Skotsku roku 1388, epizoda, kterou zaznamenal ve své básni z 18. století básník Robert Burns. Angličané prohráli a Henry byl zajat a následně propuštěn za výkupné zaplacené anglickým králem a parlamentem. Byl ale všechno, jen ne vděčný a začal se svým otcem spiknutí proti králi Jindřichu IV. (1399 - 1413) a to poté, co pomohl králi získat svůj trůn, dobyl zpět hard Conway od problémových Welšanů v roce 1401 a porazil ještě problemovější Skoty v bitvě u Hamildon Hill v roce 1402. Percyové byli uraženi Henryho nevděčností, ale "hotspur", jak mu říkali Skotové, kvůli rychlosti, kterou přesunoval a útočil se svou armádou, zemřel v bitvě u Shrewsbury v boji proti královské armádě v roce 1403. Podle legendy byl Sir Henry zabit, když si na chvíli otevřel přilbici a zasáhl ho do úst šíp. Král zradu neodpouštěl a nechal Henryho tělo rozčtvrtit a jeho hlavu nabodnout na kůl u bran Yorku jako varování, že i ti největší rytíři musí být loajální svému pánu.

O překladateli

Matěj Váňa
Normální borec, který se zajímá o historii a překládá, když se nudí.

O autorovi

Mark Cartwright
Mark je spisovatel historie žijící v Itálii. Mezi jeho koníčky patří poezie, architektura, světové mytologie a objevování myšlenek, které sdílely všechny civilizace. Má titul v politické filozofii a je ředitelem nakladatelství WHE.

Citovat tuto práci

Styl APA

Cartwright, M. (2018, June 19). Středověcí rytíři: 12 největších [Medieval Knights: 12 of the Best]. (M. Váňa, Překladatel). World History Encyclopedia. Převzato z https://www.worldhistory.org/trans/cs/2-1245/stredoveci-rytiri-12-nejvetsich/

Chicagský styl

Cartwright, Mark. "Středověcí rytíři: 12 největších." Přeložila Matěj Váňa. World History Encyclopedia. Naposledy upraveno June 19, 2018. https://www.worldhistory.org/trans/cs/2-1245/stredoveci-rytiri-12-nejvetsich/.

Styl MLA

Cartwright, Mark. "Středověcí rytíři: 12 největších." Přeložila Matěj Váňa. World History Encyclopedia. World History Encyclopedia, 19 Jun 2018. Web. 05 Jul 2022.