Svatá říše římská

Definice

Simon Duits
podle , přeloženo podle Matěj Váňa
zveřejněno na 09 June 2021
translations icon
K dispozici v dalších jazycích: Angličtina, Španělština, Ruský, Francouzština, Portugalština
Quaternion Eagle of the Holy Roman Empire (by Jost de Negker, Public Domain)
Říšský orel Svaté říše římské
Jost de Negker (Public Domain)

Svátá říše římská existovala oficiálně od roku 962 do roku 1806. Byla jednou z největších evropských středověkých a novověkých říší, ale byla nestabilní a neustále se měnící. Svatá říše římská nebyla jednotným státem, ale konfederací malých a středně velkých politických celků.

Když byli schopni táhnout za jeden provaz, byl císař Svaté říše římské jedním z nejmocnějších evropských panovníků. Častěji ale měli "členské státy" vlastní zájmy a docházelo mezi nimi ke konfliktům. Ostatní evropské mocnosti bez váhání využívali této nejednotnosti. Následkem tohoto, byli slabí císaři v podstatě ignorováni vládci "členských států". Na druhou stranou silní císaři byli mnohem úspěšnější v upevňování své autority, ale museli si ji zuby, nehty chránit.

Kdyby toho nebylo málo pro císařskou dynastii, císař byl volen říšským sněmem. Každou novou volbu hrozilo, že korunu získá jiný ambiciózní rod, aby se tomuto zabránilo, musela císařská rodina dělat kurfiřtům ústupky, aby si zajistila jejich hlasy. Dříve nebo později, ale moc císařské dynastie, oslabována těmito ústupky, uvadla a už neměli co nabídnout, tohle bývala ta chvíle, kdy přichází na scénu nová císařská dynastie a cyklus se opakuje.

Kvůli tomuto dosáhla Svatá říše římská své plné moci jen za vlády mocných a schopných císařů, ti slabší byli pouhými loutkami politických machinací a intrik a svrchovanou moc měli jen nad územím svého rodu.

Odstranění reklam

Advertisement

Počátky

Během 8. a 9. století Frankové vytvořili mocnou a rozlehlou říši v západní a střední Evropě. Na 1. svátek vánoční byl franský král Karel Veliký v Římě korunován císařem. Za vlády jeho vnuků se ale moc Franské říše rychle rozplynula. Dohodli se na rozdělení říše na tři části: Západofranskou říši (předchůdce středověké Francie), Středofranskou říši a Východofranskou říši. Východofranská řiše se koncem 9. a 10. století transformovala na Království německé.

S korunovací Oty I. byl "úřad" císaře svaté říše římské formálně přesunut z středofranské řiše do německého království.

Jelikož bylo možné mít jenom jednoho císaře, rozhodli se synovci Karla Velikého, že titul císaře dostane vládce Středofranské říše. Tato dohoda se velice rychle rozpadla, jelikož Karlovci vymřeli, to mělo za následek, že se Středofranská říše rozpadla na Království Italské a Burgundské. V 10. století požádala italská princezna Adelaide (931-999) Otu I., německého krále (936-973) a později císaře Svaté říše římské (962-973), o pomoc s nastolením pořádku jižně od Alp. Oto zaútočil na severní Itálii, nastolil pořádek, oženil se s Adelaide a pokračoval do Říma.

Odstranění reklam

Advertisement

Oto byl nyní králem německým, a po sňatku s Adelaide, i králem italským, Oto byl rozhodnut, že něco takového si zaslouží císařský titul. Naštěstí pro něj byl papež vděčný za znovu nastolení pořádku v Itálii německými vojsky a tak znovu vzkřísil císařský titul a korunoval jej císařem. "Úřad" císaře Svaté říše římské se tak přesunul z Středofranské říse do Východofranské říše/Německého království, kde už zůstal až do svého zániku. Právě proto se počítá rok 962 jako počátek Svaté říše římské, někteří historici tvrdí, že počátkem byla korunovace Karla Velikého císařem, ale tento státní útvar se spíše označuje jako Franská nebo Karolínská říše.

Map of the Holy Roman Empire, 972-1032 CE
Mapa Svaté říše římské, 972-1032 n.l.
Sémhur (CC BY-SA)

Otova rodina, Ottoni nebo také Saská dynastie, vládla říši do roku 1024 n.l. Během jejich vlády bylo do říše zahrnuto Vévodství české. Chvíli nato byli Ottoni vystřídáni na trůnu Sálskou dynastíí, jenž připojili k říši zbytky Středofranské říše a Burgundské království, udělali tedy z říše monarchii jejiž hlavními celky byly Čechy, Německo, Itálie a Burgundsko. Mezitím se vzestupujíci Sáliáni dostali do konfliktu s církví, znám jako Boj o investituru. Rostoucí říšská moc v 11. století přivedla otázku, kdo měl vlastně poslední slovo v západních církevních záležitostech: císař nebo papež? Po spoustě debatách a krveprolití dosáhli kompromisu, Wormský konkordát roku 1122 omezil moc císařů v církevních záležitostech. I přesto, další dynastie císařů, Štaufové (Hohenštaufové), dostali říšskou autoritu ve světských záležitostech k jejim limitům.

Odstranění reklam

Advertisement

Štaufové

Štaufové byli jedním z nejvýznamějších císařských rodů, za jejich vlády dosáhla říše vrcholu svého územního rozsahu, na vrcholu moci v 12. století vládli teoreticky od jižní hranice Dánska až k Sicílii.

Prvním císařem tohoto rodu byl Fridrich I. (1155-1190), přezdívaný Barbarossa kvůli jeho červeným vousům. Než se stal císařem, zůčastnil se Druhé křížové výpravy a již za mlada získal rozsáhle znalosti válečnictví. Po své korunovaci se musel v italském království neustále vypořádavat s neposlušnými obchodními republikami, vedl proti nim celkem 6 vojenských výprav. Nakonec si ale udělal tolik nepřátel, že se proti němu sjednotilo několik měst společně s papežem, Sicílií a dokonce i Byzantskou říší. Barbarossa byl poražen a vrátil se na sever jako zatrpklý muž. Odhodlaný se pomstít, připravoval další vojenskou výpravu když přišli zprávy, že vojska muslimského sultána Saladina, vládce Egypta a Sýrie (1174-1193) dobyla Jeruzalém. Barbarossa se přidal k Třetí křížové výpravě se záměrem znovudobýt Jeruzalém. Po cestě do Svaté země, na území dnešního Turecka, se ale zastavil, aby se vykoupal v místním jezírku, což se mu stalo osudným, utopil se.

Fredrick I Barbarossa Flanked by His Sons
Fridrich I. Barbarossa obklopen svými syny
Unknown Artist (Copyright, fair use)

Jeho synovec, Fridrich II. (1220-1250), udělal na své současníky takový dojem, že mu přezdívali stupor mundi, což znamená "div světa". Ovládal 6 jazyků, byl podporovatelem poezie, umění a středověké literatury. Na svůj dvůr v Palermu zval muslimské i židovské vzdělance. Jeho tolerance ostatních náboženství a neutuchající teritoriální ambice ho přívaděli do neustálého konfliktu s papežem. Třikrát byl exkomunikován a papež ho dokonce nazýval "Antikristem". I tak se ale Fridrich viděl jako vzor křesťanství a vydal se do Jerulazéma s Šestou křížovou výpravou. Oproti síle, která byla pro křižácká vojska běžná, císař použil diplomacii, dohodl se s tehdejším sultánem Al-Kámilem (1218-1233) a znovu získal pro křesťany Jeruzalém. To co nedokázala Třetí křížová výprava vojensky, dokázala Šestá diplomaticky.

Odstranění reklam

Advertisement

Neustálé problémy, které říši sužovaly, byly dočasně potlačeny Fridrichovou ohromnou mocí, ale když zemřel a vláda Štauferů roku 1250 skončila, tyto problémy vypluly znova na povrch a tentokrát ještě vážnější. Italské republiky a severská města sdružená v Hanze vyplnili mocenské vakuum vzniklé smrtí Fridricha a rozšíříli tak svou politickou a ekonomickou autonomii. Uvnitř říše se vedly spory mezi feudály, kvůli nástupnictví, ale nikdo nebyl schopen ostatní zkrotit. Nový císař zvolen byl, ale až roku 1312, tedy více jak 60 let po smrti Fridricha, toto obdodí se označuje jako interregnum, tedy "mezivládí".

Kultura a ekonomika

Jak se po smrti Štaufů snižovala autorita centrální vlády, začal proces decentralizace, jenž odebral moc feudální šlechtě a posílil buržoazii, obyvatele měst pozdního středověku a raného novověku. Jelikož do ekonomiky začaly být pumpovány peníze, vlastnictví půdy začalo být vytlačováno vlastnictvím peněz. Toto přehoupnutí moci ale neznamenalo demokratizaci. Říšský sněm, zodpovědný za volbu císaře byl stále složen pouze z feudálních šlechticů. Církevními voliči císaře byli arcibiskupové Mohuče, Trevíru a Kolínu nad Rýnem, světskými voliči zase vévodové čtyř "národů" dohromady skládajích Německo. Po Štaufech byli vévodové Frank, Švábska, Saska a Bavorska nahrazeni českým králem, hrabětem Rýnské Falce a markrabětem Braniborským. Tito a další aristokraté nadále drželi v říši obrovskou moc, ale jak města bohatla, buržoazie byla schopna od svých feudálníh pánů vyžadovat stále větší ústupky, což vedlo ke vzniku novověké, urbanizované společnosti.

Medieval Army Approaching a City Under Siege
Středověká armáda blížící se k obléhanému městu
Mohawk Games (Copyright)

Byla to tato změna, z feudalismu k obchodní ekonomice, která předznamenala odtržení Itálie od zbytku říše. Námořnické republiky Benátky, Janov a Pisa získali za vlády Štauferů značnou autonomii a jak centrální císařská autorita vadla, proces to pouze urychlilo a nakonec se vydaly na cestu k renesanci, Florencie a Miláno je zanedlouho následovali. V období po vládě Štauferů se začali distancovat nejen politicky a ekonomicky, ale také kulturně a mentálně od ostatních obyvatel na severu a začali je označovat jako "Teutony" nebo "Němce".

Odstranění reklam

Advertisement

Ta nejbohatší města se spojovala do lig a byla tak schopna vymáhat více ústupků a privilegií od feudální aristokracie.

Mezitím města v severní části říše si také začala vymáhat od svých feudálních pánů větší ekonomické svobody, výsledky těchto politických konfrontací byly sepsány v dokumentech nazývaných "privilegia", obvykle velice příznivých pro dané město. Postupně byla buržoazie schopnat dostat více a více feudálů do defenzívy. Uvnitř měst se začali tvořit středověké cechy, sdružení městských řemeslníků, tyto sdružení se brzy stala samostatnou politickou entitou. Měli kontrolu nad trhem práce, produkcí a obchodem, bohatá města se nadále sdružovala do lig a byla schopna od feudální aristokracie vymáhat další ústupky a privilegia. Lombardská liga, spojenectví severoitalských měst, byla trnem v oku císaři Fridrichu I., na severu se obchodní centra, jako Hamburg, Brémy a Gdaňsk, spojila do Hanzy, už ve 12. století si byla schopna tato aliance vynutit od anglického krále výjimku z placení všech mýtných poplatků.

Salt Warehouses in Lubeck
Solné sklady v Lübecku
Jorge Franganillo (CC BY)

Evidentně, Svatá říše římská nepotřabovala silného císaře aby rozkvétala. Přestože říšská autorita během pozdního středověku klesala, města, cechy a buržoazie spolupracovali, aby si přilepšili. Mezitím se titul císaře vystřídal mezi Lucemburskými, Bavorskými a Českými dynastiemi a nakonec skončila roku 1415 v klíně rakouského rodu Habsburků a tento rod vládl říši až do jejího zániku.

Reformace

Bylo to za vlády Habsburků, kdy říši sužovala náboženská nejednotnost, což z tohoto období činí jedno z temnějších. Zatímco císařská rodina byla zarputilými katolíky, na severu říše roku 1517 ohlásil Martin Luther odtržení od katolické církve, zahájil reformaci a roztříšťil jednotnost západního křesťanství. Velké množství měst vycítilo příležitost vzdorovat katolickým Habsburgům, okamžitě se jí chopilo a přidalo se na stranu reformace, což z toho učinilo vznětlivou politickou záležitost. Porýní, Čechy, Rakousko a vetšina jižního Německa zůstala katolická, zatímco sever a města jako Štrasburk a Frankfurt nad Mohanem se staly centry protestantismu.

Luther at the Diet of Worms
Luther na Wormském konkordátu
Anton Werner (Public Domain)

Mezitím, císař Karel V. (1519-1556) nevěděl, co má dělat dřív, kromě vypořádávání se s reformací, válčil s Francií a Turci, kteří touto dobou nahradili Byzanci jako dominantní mocnost v balkánu, ohrožovali Uhersko, habsburskou državu, i když oficiálně nebylo součástí Svaté říše římské. I když se pokusil výpořádat se se všemi těmito výzvami, roku 1555 byl vyčerpaný císař nucen přistoupit na podmínky protestantů a chvíli nato se vzdal vlády. Od této chvíle bylo na vládci "členského státu", jestli bude jeho národ katolický nebo protestantský. Bylo dohodnuto, že císař se nebude vměšovat do církevních záležitostí mimo své državy, tohle vytvořilo Svaté říši římské nelehké, ale stabilní základy se kterými by pracovala zbytek 16. století. Ale tento úpadek císařské autority opět vytvořil mocenské vakuum, jež opět vedlo ke konfliktu.

Zatímco se protestanství pomalu šířilo, České království se pomalu ale jistě stávalo součástí tohoto hnutí. V této době vládli v Čechách Habsburkové, kteří kromě císařů byli i českými králi. V roce 1618 se ale česká šlechta vzbouřila a sesadila Ferdinanda II. (1619-1637) jako českého krále (ale ne jako císaře) a nabídli korunu protestanskému kandidátu. Pohoršen a uražen, císař Ferdinand II. odpověděl vojenskou expedicí, kterou vyvoval dlouhý a krvavý konflikt, Třicetiletou válku.

Ze začátku šlo vše hladce, císařská vojska sesadila císařova protestantského rivala a Ferdinand II. se znovu stal českým králem, ale podle dohody, kterou podepsal roku 1555 Karel V., císař se měl soustředit na své vlastní dědičné državy a nechat ostatní státy býti, ale císařské vměšování do českých (protestantských) afér bylo vnímáno jako překračování autority Habsburků. Proto se holštýnský vévoda a zároveň dánský král vzbouřil a několik let válčil proti svému císaři, nakonec byl poražen, ale rostoucí habsburská autorita děsila ostatní. Takže po dánské fázi bylo na řadě Švédsko, aby se pokusilo posílit protestantský vliv v Německu. Švédský král válčil s císařem mnoho let a dosáhl mnoha vítězství, roku 1632 byl ale zabit v bitvě.

Protože všechno ostatní selhalo, rozhodla se Francie, jež se neustále snažila omezit habsburské ambice, že musí přímo zasáhnout. Většina bojů se odehrála na německém území, což tyto oblasti zdevastovalo a nadále to oslabovalo pozici, ve které se Habsburkové nacházeli. Nakonec po nespočetných povstáních a intervencích Dánů, Švédů a Francouzů byli Habsburkové v roce 1648 nuceni přistoupit na mírovou dohodu. Tzv. Vestfálský mír oficiálně ukončil jeden z nejkrvavějších a nejničivějších konfliktů v evropské historii. Mír, jak náboženský tak světský, se konečně navrátil do Svaté říše římské.

Map of the Holy Roman Empire, 1648 CE
Mapa Svaté říše římské, 1648 n.l.
Astrokey44 (CC BY-SA)

Úpadek

Po Vestfálském míru sice Habsburkové zůstali císaři, ale jejich moc byla čím dál tím víc omezena pouze na jejich rakouské, české a uherské državy. U Vídně se jim podařilo roku 1683 s polskou pomocí odrazit postup osmanských Turků do střední Evropy. Bylo to z této mocenské základny, ze které se snažili zabránit Francii v tom, aby se stala evropskou mocností, tenhle plán ztroskotal, když francouzský král Ludvík XIV. (1643-1715) rozšířil východní hranice Francie za řeku Rýn. I když byla Francie mocná, další výzva pro Habsburky by nepřišla z Francie, ale zevnitř.

Během tohoto období Hohenzollernové, vládci Braniburského markrabí, expandovali a vytvořili království Pruské, i když tohle se dělo s neochotným souhlasem císařů, v roce 1740 zahájil pruský král bleskovou invazi Slezska, jedné z nejbohatších a nejproduktivnějších držav Habsburků. Habsburský protiútok toho moc nedokázal a tak byl císař nakonec nucen se Slezska vzdát. Tento konflikt mezi Pruskem a Rakouskem by pokračoval dlouhá léta a byl by začátkem německé unifikace v 19. století, ale dobou kdy se tohle stalo, již Svatá říše římská neexistovala.

Emperor Napoleon in His Study at the Tuileries
Císař Napoleon ve své pracovně v Palais des Tuileries
Jacques-Louis David (Public Domain)

Okolo roku 1800 se francouzká hrozba vrátila, jenže tentokrát v úplně jiné podobě, první ve formě revolucinářských armád, později ve formě Napoleona Bonaparta (1769-1821). Francie nezastavitelně pochodovala na východ, v roce 1805 Bonaparte uštědřil císaři tak zdrcující porážku, že císařská autorita mimo jeho vlastní državy zcela vymizela. Rok nato Svatá říše římská oficiálně zanikla a Francouzi přeorganizovali většinu německých států do svého satelitního státu nazývaného Rýnský spolek. Po porážce Napoleona tato idea německé jednoty zůstala, všechny německé státy, včetně Rakouska a Pruska, se spojily v nový tzv. Německý spolek a z tohoto spolku vzniklo moderní Německo. Habsburkové i Rakousko ale byli z tohoto spolku vytlačeni neustálou pruskou expanzí. Ve Vídni se Habsburkové drželi moci jako císaři Rakousko-Uherska a vládli až do roku 1918, kdy kvůli událostem První světové války, byl i tento titul učiněn zastaralým.

O překladateli

Matěj Váňa
Normální borec, který se zajímá o historii a překládá, když se nudí.

O autorovi

Simon Duits
Simon je nizozemský historik se specializací na středověkou historii. Tím, že přispíva na WorldHistory.org doufá, že seznámí více čtenářů s rozsáhlým, někdy až odstrašujícím, ale vždy zajímavým a velkolepým obdobím středověku.

Citovat tuto práci

Styl APA

Duits, S. (2021, June 09). Svatá říše římská [Holy Roman Empire]. (M. Váňa, Překladatel). World History Encyclopedia. Převzato z https://www.worldhistory.org/trans/cs/1-17433/svata-rise-rimska/

Chicagský styl

Duits, Simon. "Svatá říše římská." Přeložila Matěj Váňa. World History Encyclopedia. Naposledy upraveno June 09, 2021. https://www.worldhistory.org/trans/cs/1-17433/svata-rise-rimska/.

Styl MLA

Duits, Simon. "Svatá říše římská." Přeložila Matěj Váňa. World History Encyclopedia. World History Encyclopedia, 09 Jun 2021. Web. 30 Sep 2022.